Když se manželé dožijí padesáti let společného života, tak zpravidla mívají oslavy zvané „zlatá svatba“. Proč by se tedy nemohlo padesáté výročí srpnových událostí v bývalém Československu nazývat zlaté výročí?

Slavíme padesáté výročí soudružské pomoci spřátelených socialistických států v čele se Sovětským svazem. Pomoci komunistické sběři v Československu, která tehdy byla v drtivé menšině, kolem 10 % celkové populace, z nichž byla většina oportunistů. V partaji zla byli jen proto, že jim anebo jejich blízkým z toho plynul nějaký prospěch, komunistické ideály je však nezajímaly. Byli to zpravidla různí intelektuálové, akademici na univerzitách, umělci i neumětelové ve filmu, divadlech a v „zábavné kultuře“, zpěváci či vedoucí pracovníci v průmyslu. Skutečné proletáře, dělníky nebo přesvědčené komunisty-idealisty aby mezi nimi jeden hledal jako příslovečnou jehlu v kupce sena. Soudružská pomoc se odehrála bezchybnou vojenskou operací, okupací celé země v noci z 20. na 21. srpen 1968. Ovšem okupací dočasnou, která trvala pouhých 21 let a jejíž provedení si vyžádalo 71 životů nevinných československých občanů. Zde jsou fakta této 33 hodin trvající zbabělé soudružské akce.

Pro ty, které by to zajímalo, zde jsou tehdejší události detailně chronologicky seřazeny.

Každá akce má svoji reakci a toto byla reakce na uvolnění politických represí předchozích let, které v Československu nastalo na jaře stejného roku, a které tak dostalo název Pražské jaro. Mnozí skalní soudruzi ve vysokých stranických funkcích dostali z uvolnění represí strach. Kandelábry, jinak sloupy pouličního osvětlení, se jim přestaly líbit, dostali strach o svoje mrzké životy zaprodanců a drábů, zpanikařili a povolali soudruhy na pomoc.

Ostatně ani v politbyru SSSR nebyli Pražským jarem nadšení. Obávali se, že požadavky uvolnění politických represí se „nakazí“ i jiné státy „tábora míru a socialismu“, což bylo nemyslitelné a krajně nevhodné. Veškerá tato tragikomedie se odehrávala pod taktovkou KSSS a SSSR. Celý systém „míru a pokroku“ by tak zkolaboval a přihodilo by se něco, co se stalo o 21 let později, v roce 1989. Celá tato komunistická hrůzovláda by zkolabovala, i když těžko říct, do jaké formy by tehdy transformovala.

Těžko odhadnout, ale spíše to byla nešťastná náhoda a ne strategický úmysl soudruhů, plánujících o dvě generace dopředu. Už od počátku šedesátých let minulého století počalo mezi západními intelektuály, akademiky na univerzitách a některými umělci vystrkovat růžky něco, čemu dnes říkáme neo-marxismus. Tento pozvolna, šikovnou propagandou, sílil a šířil se jako rakovina. Okupace Československa zeměmi Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 měla na tento jev jednoznačně kladný vliv. I když zpočátku byli západní soudruzi zděšeni, tak později jim to velice prospělo. Pomohlo jim to díky tomu, že z tehdejšího Československa neemigrovali jen ti, co nehodlali dále žít v kleci pod komunistickou knutou, ale i celá řada významných „progresívních“ komunistů, většinou s akademickými tituly, kteří záhy obsadili významná místa v edukačním systému západních zemích. To se dělo díky pomoci podobně smýšlejících „domácích“ západních akademiků, kteří je zvali a teplá místečka jim připravovali.

Tak se stalo, že o vzdělání a výchovu mladé generace se začala starat naprosto morálně zkažená spodina společnosti. Zde nutno připomenout, že vzdělanost a moudrost není totéž. Moudrý může být i negramotný, kdežto vzdělaný s několika akademickými tituly může být gauner nejhrubšího zrna. A tak bývalí studenti, vychovaní jako nástupci či pohrobci svých zvrácených učitelů, jsou dnes již ve vedoucích politických i hospodářských funkcích a vedou celou západní společnost (Evropu, USA, Kanadu i Austrálii) do pekel „nového, lepšího řádu“.

O 21 let později, v roce 1989, byli soudruzi už chytřejší a zinscenovali „pokojné předání moci“ známé pod názvem „Sametová revoluce“, lidově zvaná „Plyšák“. Šikovnou propagandou a zneužitím morálně zkažených, avšak populárních jedinců se soudruhům podařila transformace z represivního socialistického společenského zřízení na zřízení svobodné, demokratické. To ovšem, a jen tak mimochodem, při zachování právní kontinuity minulého zvráceného režimu, která těm soudruhům, co na svých spoluobčanech páchali zvěrstva proti lidskosti, zaručovala beztrestnost. A tak mnozí bývalí soudruzi (někteří se ani nenamáhali převléknout svůj politický kabát) vyměnili moc politickou za moc hospodářskou. Dokázali, díky vzájemné provázanosti zla, špatnosti a morální zkaženosti partajníků, ovládnout ty nejlukrativnější podniky v „socialistickém vlastnictví“ a ke škodě celého národa je převést do svých špinavých, soukromých rukou. Tak se ze soudruhů stali přes noc bez jakýchkoliv zábran kapitalisté nejhrubšího zrna. Ano, byli to bývalí soudruzi, kteří takto špinavě nabyté vlastnictví mnoha velice dobře fungujících podniků, které tvořily tehdejší republiku po všech stránkách téměř soběstačnou, záhy za hubičku rozprodali, ve většině globálním korporacím. Ty pak podniky, které pro ně představovaly konkurenci, hbitě zavřely. A tak za devastaci a úpadek mnoha úspěšně fungujících podniků a ožebračení celé republiky vděčíme bývalým soudruhům, kteří je po „plyšáku“ a jejich pololegálním nabytí hbitě rozprodali, a tak ve valné většině odsoudili k zániku. Pochopitelně to vše beztrestně a s požehnáním těch, kteří tehdy vládli. Vždyť špinavé peníze podle nich neexistují.

Zvláště pro ty, kteří v roce 1968 viděli trochu dále do budoucna a drahou vlast opustili, tehdy to ovšem znamenalo navždy, netřeba ronit krokodýlí slzy nad tím, co ztratili. Myslím, že daleko více nabyli, poznali svět, svobodu a jinou, lepší společnost než ta, ve které se narodili a vyrostli. Takže díky vám, soudruzi, kteří jste se o okupaci Československa 21. srpna 1968 jakkoliv zasloužili. Přemnohé díky vám zasíláme, neboť nebýt vašeho úsilí, tak bychom dosud tleli tam, kde jsme se narodili, a jak my, tak i naši potomci bychom nepoznali, že někde může být i značně lépe. Společensky, politicky, duchovně i materiálně. Jsem nesmírně rád, že mnozí z nás našli novou vlast tam, kde nyní žijí, se vším, co k tomu patří, a ta, ze které utekli, jim už vlastí anebo snad domovem už dávno není. Je mi však líto těch, kteří nový domov v místě, kde žijí, nenašli a česká kotlinka či moravské úvaly pro ně stále představují domov, kam cítí potřebu se vracet či jej navštěvovat, dvojí občanství si udržovat, ať už z důvodů jakýchkoliv.

Zde bych nerad ublížil či se dotkl citů některých jednotlivců, neboť zde jde skutečně jen o city anebo pocity. Jak víme, tyto jsou striktně osobní a soukromé a závisí na mnoha okolnostech. V neposlední řadě to je nátura či založení jednotlivce, potom za jakých okolností a jakým způsobem rodnou hroudu opouštěl, a potom také, jak moc jemu a jeho nejbližším komunistická sebranka ublížila, a v neposledním, koho a co v zemi svého narození zanechal. Takže citová pouta k lidem i krajině jsou různě silná, zrovna tak jako je různě obtížné nebo snadné do nové společnosti a mnohde i kultury integrovat a jinou krajinu si oblíbit.

Ano, z náboženství si pamatuji, že máme odpouštět i svým nepřátelům, neboť i ti jsou naši bližní, které máme milovat jako sami sebe. Pochybuji však, že mezi námi kráčí Ježíš Kristus, který to dokázal. Zpravidla ti, kteří našli nový domov, jsou ochotni a také schopni v tomto případě odpustit více než ti, kteří se cítí „outsidery“ tam, kde žijí, a doma pro ně stále znamená tam, kde se narodili a kdysi hráli kuličky. Ano, tito „kuličkáři“ obvykle ve svých nostalgických a zidealizovaných vzpomínkách často zapomínají, že to, co před padesáti lety opustili, už dávno neexistuje, ba i krajina se mnohde změnila a lidé a společnost už myslí a chová se úplně jinak. Dokonce i ten jazyk rodný se pozměnil. Asi skutečně nejvíce záleží na nátuře, jak můžeme vidět na příkladu Voskovce a Wericha. Tato intelektuální dvojčata se nakonec rozešla. Voskovec našel nový domov v nádherném, hřmotícím New Yorku a Werich se od své rodné Prahy odtrhnout nedokázal.

Takže oslavme přípitkem zlaté výročí – 50 let od okupace Československa 21. srpna 1968, která nastartovala velkou emigrační vlnu, díky které se společnost v okupované zemi soudruhům propucovala podle jejich představ. Ti, co zůstali, se dali později daleko snadněji znormalizovat.