Letošek připomene Lutherovu církevní reformaci, Leninovu bolševickou revoluci i hippies. Pro nás bude testem Marie Terezie: uctíme jedinou českou královnu podobně jako loni Karla IV.?

Kdyby se někdo před třiceti lety ptal, co bude těžištěm roku 2017, nabízela by se samozřejmá odpověď: celý svět míru a pokroku bude slavit 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Zkratku VŘSR znal každý. Znamenala vítězství Vladimira Iljiče Lenina a jeho bolševiků v Rusku 7. listopadu 1917 (v říjnu podle juliánského kalendáře, odtud revoluce říjnová). Výstřel z Aurory oznámil začátek nové moci v Rusku i nové éry lidstva. Jeho inspirující ozvěna dolehla do západní Evropy a pak se šířila i do Číny a zemí třetího světa. Měla se šířit dál, až by se kruh uzavřel.

Nic z toho už není pravda. To je důležité poselství do roku 2017. Je pravda, že Rusko mocensky posiluje, že je nástupcem Sovětského svazu, jenž z Leninovy revoluce vzešel, a že prezident Putin pokládá rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20 .století. Ale zároveň je pravda, že komunismus jako ideologie skončil.

Putin se neopírá o myšlenky Marxe a Lenina, natož o jejich západní a univerzalistické kořeny, opírá se o ruské imperiální tradice. A bolševická revoluce, po jejímž vítězství se Rusko na mapě zmenšilo (uzavřelo příměří s Německem, ztratilo Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu a značnou část Polska), ho neinspiruje vůbec k ničemu.

Ta tam je inspirační role VŘSR i pro Západ. Kdysi hltala i radikální levice Západu Leninovo heslo „mír chýším, válku palácům“. Dnes je západní levice zcela jinde. Její umanutí menšinami, diskriminací i politikou identit by s nadsázkou vyjádřilo spíše heslo „mír menšinám, válku většině a tradičním ctnostem“. Kampak na ni s proletariátem. Ten již nevolí kované komunisty, ale osobnosti, provokatéry a populisty typu Donalda Trumpa.

Úhrnem. Komunismus jako ideologie i původně západní univerzalistická myšlenka je mrtev. I když čtvrtstoletí po jeho pádu Rusko mocensky ožívá, napájí se k tomu ze zcela jiných ideových zdrojů. Hrozí-li v dnešním světě ideologie s univerzalistickým nábojem i ambicemi, není to komunismus, ale islám. A ten nemusí střílet z Aurory a pomocí jednoho oddílu námořníků dobývat Zimní palác. Stačí mu využívat otevřenosti a vstřícnosti, kterou si sám Západ napsal na svůj štít. Asi takto vypadá svět a ideologický boj sto let po výstřelu z Aurory.

Marie Terezie. Největší Češka?

Pro nás budou zajímavější reflexe jiných událostí. Jednak 40. výročí Charty 77, které položí otázky po jejím jedinečném, či univerzálním charakteru. Jinými slovy: Mělo to tehdy v této podobě smysl? A pokud ne, jak říkají mnozí, kteří v Chartě 77 spatřují kořen proklínané „nepolitické politiky“, co jiného by tehdy smysl mělo? Může mít smysl – tady či jinde – něco jako Charta 2017? Ale tomuto výročí věnují LN zvláštní cyklus na jiném místě novin.

Ale je tu další téma: 13. května 1717 se narodila Marie Terezie, žena, která sice nebyla Češka, ale za 1100 let české státnosti byla jedinou vládnoucí panovnicí na českém trůně (1740–1780, v Praze se nechala slavně korunovat v roce 1743).

Česká historie zná dost královen, ale ty byly královnami jen jako manželky svých manželů-vladařů, řekněme „v souběhu“. Marie Terezie se vymyká. Jako žena nemohla stát v čele Svaté říše římské. Císařem byl zvolen její manžel František Lotrinský. Ale královnou (českou a uherskou), arcivévodkyní (rakouskou) či markraběnkou (moravskou) byla jen ona, zatímco František Lotrinský zůstal „v souběhu“. Je to taková výjimka, že česká Wikipedie neřadí Marii Terezii do kategorie „České královny“, ale do šuplíku hesel „Čeští králové“.

Tady se rýsuje otázka. Celý loňský rok probíhal ve znamení Karla IV. – 700 let od narození císaře, krále a „největšího Čecha“ vedlo k téměř celonárodní euforii. Jak v tomto zrcadle vyzní 300 let od narození jediné české královny na plný úvazek?

Uvidíme. Marii Terezii lze snadno kritizovat „po putinovsku“, kdy za špatného vládce je pokládán ten, kdo neudrží velikost impéria. Pohled na mapy Evropy z let 1740 a 1780 dokládá územní ztráty habsburské monarchie (hlavně drtivé většiny Slezska). Ale je tu i protiargument: Marie Terezie od počátku čelila Prusku, Bavorsku a Francii, státům, které neuznaly plnou legitimitu její vlády a vedly s Rakouskem války. Upřímně řečeno, těžko si představit, že jiný panovník by v této situaci obstál lépe než ona.

Úhrnem. Marie Terezie je pro nás nižší liga než Karel IV., ale připomeňme si tereziánské reformy – to, jak panovnice chystala své syny Josefa a Leopolda na dráhy reformních vladařů. Patří k nim státní podpora podnikání, státní dohled nad školstvím, sjednocení měr a vah, sjednocení trestního práva, první papírové peníze, tereziánské katastry... A není náhoda, že Všeobecný školní řád (1774) byl vydán rok po zrušení jezuitského řádu, který tak přišel o svůj dohled nad vyučováním.

Učme se u Themistokla

A teď už to vezměme poněkud stručněji a více chronologicky.

Stále aktuální je čin starý 2500 let. Roku 483 před Kristem Athény rozhodovaly, jak naložit se zisky z nových stříbrných dolů. Archón (šéf exekutivy) Themistoklés prosadil, aby nebyly rozpuštěny v dividendě, ale investovány do výstavby válečné flotily. Jen díky tomu mohly Athény uchránit celé Řecko před perskou invazí.

Kostnický koncil si spojujeme téměř výhradně s Janem Husem, což se ukázalo při 600. výročí jeho upálení. Letos uplyne 600 let od naplnění hlavního cíle koncilu – ukončit papežské schizma: v Kostnici byl 11. listopadu 1417 zvolen papežem Martin V., jenž si získal uznání celého křesťanského světa. Byl to velký úspěch císaře Zikmunda, syna „největšího Čecha“.

Jenže další schizma přichází o sto let později. 31. října 1517 přibil teolog Martin Luther 95 tezí na vrata kostela ve Wittenbergu. Tím začala reforma nejen náboženská, ale i jazyka (Lutherův překlad Bible) a vnímání národa. Oslavy 500. výročí Lutherovy reformace budou jednou z nejvýraznějších událostí letoška v Německu.

Před 500 lety ovládla osmanská říše celý Blízký východ: již v roce 1516 dobyla Sýrii, 3. února 1517 Káhiru (vyvrátila mamlúcký sultanát) a téhož roku uznala její svrchovanost i Mekka. Často se říká, že všechno zlo v regionu způsobila koloniální politika Západu. Není od věci připomínat, že čtyři sta let předtím byla celá oblast pod (de facto koloniální) správou Turků.

Za dětmi květin do Kalifornie

Amerika si připomene třeba 150 let od zakoupení Aljašky či od vzniku Kanady. Ale nejzajímavější bude půlstoletí od „léta lásky“. Rok 1967 se v USA pojil s řadou věcí – hippies, kontrakulturou, psychedelickou hudbou či undergroundem. To vše tam v nějaké podobě už bylo. Ale rok 1967 tomu dal nějaký společný jmenovatel.

Jednak sílil společenský protest proti odvodům do války ve Vietnamu. Na druhé straně si alternativní kultura vybojovala místo na slunci – v rovině spontánní (sešlosti typu Human Be-In) i byznysové, jak dokládají premiérové desky kapel. Čteme-li chronologii událostí roku 1967, jako by na nás dýchla atmosféra tehdejšího kvasu:

2. leden – Ronald Reagan guvernérem Kalifornie; 4. leden – první album skupiny Doors; 14. leden – shromáždění hippies Human Be-In v San Francisku; 12. březen – první deska Velvet Underground („banán“); 12. květen – první deska Jimiho Hendrixe; 1. červen – Beatles vydávají Seržanta Peppera; 5 .srpen – první album Pink Floyd; 13 .srpen – první album Fleetwood Mac; 17. říjen – premiéra muzikálu Hair; 8. prosinec – Rolling Stones vydávají své jediné psychedelické album Their Satanic Majesties Request.

Dnes se na to lidé dívají různě. Konzervativci v tom vidí válcování Západu kulturní levicí. Jiní zase střet kulturní alternativy s establishmentem. Ale pro tehdejší Československo to byl jednoznačný signál svobody, který ovlivnil nejméně jednu generaci. Pro Zápaďany byl zdejší postoj zvláštní. Když do Prahy po revoluci přijel Lou Reed, nechápal, že jeho zdejší souputníci (lidé kolem Plastic People) mají rádi Velvet Underground a zároveň i Ronalda Reagana.

Ať si tu atmosféru připomíná každý po svém. Ale kdo ji chce mít z první ruky, může si zajet do San Franciska, kde se pořádá léto lásky po 50 letech.

LN, 2.1.2017