Letošek oživí dva „největší Češi“. Převládne majestát Karla IV., či mystifikace Járy Cimrmana? S nimi se sveze i František Josef I., maršál Radecký a generace rebelů, která čerpala z čínské kulturní revoluce.

Ro k 2016 nemá potenciál upomínat na světové války. Není jako rok 2014, který přímo vnucoval podobenství: Bylo hlavním viníkem velké války imperiální Německo, či neblahé zřetězení přehnaných akcí a reakcí? Je hlavním viníkem války na Ukrajině imperiální Rusko, či neblahé vyhrocení postojů Východu a Západu? V tomto smyslu bude letošek klidnější a méně vztahovačný. Ale přesto připomene mnohé.

Třeba císaře formující naše pohledy na dějiny i naše nostalgie: Karla IV. a Františka Josefa I. Jeden přišel na svět před 700 lety (14. 5. 1316), druhý před 100 lety zemřel (21. 11. 1916), čímž uzavřel celou epochu.

Či Mao Ce-tungovu kulturní revoluci. Po 50 letech nemá s dnešní Čínou společného skoro nic, ač v Pekingu vládne táž komunistická strana. To spíš v západních elitách jsou stále lidé, které ovlivnila. Není to jen akademické téma.

Ať žije světový český génius

Po loňském roku Husa lze tušit, jak se popasujeme s Karlem IV. Píše o tom historik František Šmahel v dnešní Orientaci LN, ale jeden špílec si tady neodpustíme.

Dle fámy vydával Karel IV. až deset procent HDP na nákup ostatků svatých. Absurdní? Dejme tomu. Ale zkuste si představit, jaké naše rozpočtové položky budou působit absurdně s odstupem 700 let.

Milovník Umberta Eca neodolá ještě v jednom. Román Jméno růže se odehrává v roce 1327 a vypravěč Adso z Melku je tehdy novicem. Jinými slovy: je to vrstevník Karla IV. Kdo chce nasát duchovní atmosféru doby, která formovala „největšího Čecha“, ať klidně sáhne po Ecově knize.

Když televize anketu o „největšího Čecha“ zahájila, fiktivní Jára Cimrman získával tolik hlasů, až byl formálně vyřazen. Neformálně ale lze říci, že „největším Čechem“ zůstává vedle císaře i génius, jehož vymysleli Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Jiří Šebánek. První zpráva o něm zazněla v rádiu 16 .9. 1966, tudíž si Cimrman nezadá s Karlem IV. ani v kulatém výročí.

Společensky je zajímavé, v jak širokém spektru lidí kult Cimrmana ztělesňuje nostalgii po stabilitě a klidu Rakouska-Uherska. Letošek tu dobu připomene v drsnější realitě. Nejen její konec, kdy smrt mocnáře ukončila vládu trvající 68 let. I její počátek v osobě maršála Radeckého, muže, jenž vojensky udržel habsburskou nadnárodní integraci, ještě ve svých 82 letech velel na koni v bitvě a na mladičkého Františka Josefa působil asi tak myticky jako dnes císař na nás. Josef Václav hrabě Radecký z Radče se narodil před 250 lety, 2. 11. 1766, v Třebnici u Sedlčan. Bude připomínán jako český vojevůdce? Toť otázka.

Nostalgii po Františku Josefovi neposílí ani 3. červenec. Nadšenci bitvu u Hradce Králové zopakují, to je móda. Ale neměla by zakrýt fakta. Ta říkají, že řež svedená 3. 7. 1866 byla podle počtu nasazených vojáků (440 000) největší bitvou na českém území. Prusko-rakouská válka před 150 lety byla poslední, jež byla u nás vojensky rozhodnuta. Po ní habsburská říše už jen upadala – mocensky, územně i z hlediska loajality, kterou k ní cítily „její národy“.

Srazíme reakční buržoy

Čínská kulturní revoluce (pro puntičkáře: Velká proletářská kulturní revoluce) je jiný šálek čaje. Té stranické čistce padly za oběť miliony lidí. Ale v době svého vyhlášení působila jako inspirace k rebelii mladých proti starým strukturám i k odporu vůči sféře Moskvy. Pro nás je logicky nejzajímavější její reflexe na Západě.

Komunistická strana Číny vydala 16. května 1966 oběžník s těmito body: „Zničíme všechny staré ideje, starou kulturu, staré zvyky vykořisťovatelských tříd. Srazíme reakční buržoazní autority, všechny buržoazní roajalisty, srazíme všechny nestvůry a démony.“ A rudé gardy studentů začaly bojovat proti „čtveru starého“: myšlení, kultuře, tradicím i způsobům. Bouřit se je správné, znělo jedno z hesel i pozdější titul memoárové knihy Lianga Chenga – dílem aktéra, dílem pozorovatele a dílem oběti oněch událostí.

Ta hesla připomínají i cosi známého na Západě: revolty studentů, proti globalizaci či za politickou správnost. Paříž se bouřila dva roky poté. A pak se hnutí, jež si osobovalo právo vyhazovat „reakční“ profesory, šířilo po západní Evropě. Ale rozhodně nelze tvrdit, že kdo byl v květnu 1968 na barikádách v Paříži, zůstal do smrti maoistou.

Lidé reagovali různě. Když kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt, viděl nakládání s profesory, změnil se z reformisty (jakým byl na Druhém vatikánském koncilu) v konzervativce. Podobně i filozof Roger Scruton. Naproti tomu André Glucksmann tehdy byl kovaným maoistou. Ale jen o dekádu později Glucksmann i Scruton podporovali československý disent.

I v počátku naší normalizace působil maoismus coby jistá alternativa. Když Ivan Jirous psal svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození, uvedl ji citátem z Maa: „Ve velkých kulturních revolucích je jedinou metodou pro lidi, aby se osvobodili sami.“

Romantický pohled Západu na kulturní revoluci strhl až belgický sinolog Simon Leys v knize Předsedovy nové šaty. Doložil, že zničila krásu čínské kultury, aniž by zničila to, co si zasloužilo odstranit – arbitrární moc tyranie.

Tamborit? Ne, Krakatit

Letošek oživí i něco z vědy a technologie. Třeba 300 let od vzniku mapy Moravy Jana Kryštofa Müllera. Patřila k posledním bez matematicky definované kostry. Přesto je nejen barokně krásná, ale i slušně přesná. Ohlašuje, že za dva roky oslavíme 500 let vůbec první mapy Čech (Klaudyánovy) a za další dva roky 300 let od Müllerovy mapy Čech – možná nejkrásnější vůbec.

Připomene se též „rok bez léta“ 1816. Tehdy ležely teploty hluboko pod normálem a pršelo. Lord Byron pozval básníky do Švýcarska, a když se hecovali, kdo napíše lepší horor, Mary Shelleyová vymyslela Frankensteina. To léto ale nesouviselo s ním, nýbrž s výbuchem indonéské sopky Tambora o rok dříve. Proč Krakatou zná každý (Čapka inspirovala keKrakatitu), ale daleko ničivější Tamboru ne? Protože až při výbuchu Krakatoy fungoval telegraf.

Před 150 lety se zlomila rychlost informací. Staré technologie dosáhly maxima možného. Velký čajový závod plachetnic z Číny do Londýna trval 99 dnů, ale vítěz dorazil o pouhých 28 minut před druhou lodí a 75 minut před třetí. Fantastický výkon i vyrovnanost. Ale téhož roku 1866 byl plně zprovozněn transatlantický kabel – umožnil telegrafovat osm slov za minutu, zatímco při prvním pokusu (1858) bylo třeba dvou minut na jeden znak.

Skutečný svátek vědy však vypukne 20. března. Před 100 lety toho dne Albert Einstein publikoval obecnou teorii relativity. Nelze ji vyjádřit jedním vzorcem ve stylu E = m.c², jak je tomu u speciální teorie relativity. Nelze jí snadno porozumět. Ale bez znalosti jejích účinků nelze ani točit populární filmy žánru sci-fi.

LN, 2.1.2016