Letošek nás upomene na důležité věci. Na to, jak liblická konference o Kafkovi otevřela debatu o odcizení v reálném socialismu. Na to, jaký modernizační skok udělal svět, právě když se řítil do první světové války. I na to, že teprve před 100 lety byl učiněn poslední zeměpisný objev.

Když se řekne "zlatá šedesátá", každý ví, oč jde. Před půlstoletím rozdělovala svět železná opona i zadrátované hranice. Ale právě před půlstoletím se začalo na obou stranách té opony i cosi měnit. Mládež tady i tam hltala rockovou muziku, rodiče ztráceli autoritu a začínala se prosazovat poněkud volnější pravidla. Uvolnění 60. let byl fenomén celosvětový – snad až na Čínu, jež si užívala Maovy kulturní revoluce. Ale i ta ovlivnila Západ, třeba už rozšířením sousloví politická správnost (dnes se říká spíše politická korektnost), takže ten globální charakter sedí.

U nás fenomén "zlatých šedesátých" frčí pořád. Televize stále opakuje dobové filmy, rádio se nevzdá dobových písniček, ba i Lidovky vydaly k tomu tématu zvláštní magazín. Ale kdy a čím to uvolnění u nás začalo? Dovozem rock’n’rollu? Divadlem Semafor? Světovou výstavou v Bruselu? Nelze dohledat jasný začátek, natožpak jednu přelomovou událost. Jedno důležité datum se však nabízí: 27.–28. května 1963 se na zámku v Liblici u Mělníka konala konference o Franzi Kafkovi. Ďábel číhá v Liblici Můžete klidně vsadit výplatu, že letos se ta konference s odstupem 50 let reflektovat bude. Jednak proto, že skutečně otevřela cestu společenským pohybům, jež vedly až k socialismu s lidskou tváří, roku 1968 a pražskému jaru. Dále proto, že dva její iniciátoři ještě stále žijí – František Kautman a Alexej Kusák. A v neposlední řadě proto, že jde o téma společensky stále živé. Dokonce natolik, že Václav Klaus o něm jako premiér (30. května 1994) napsal článek do Lidových novin. Ale vezměme to postupně.

Organizátoři liblické konference chtěli, aby země, kde se Kafka narodil, nezůstala v roce oslav jeho nedožitých osmdesátin mimo – aby nepůsobila jako černá díra stalinismu. Proto akci prosadili. Museli ji však vést v duchu marxismu, čemuž odpovídali i pozvaní zahraniční hosté – francouzský filozof Roger Garaudy, rakouský spisovatel Ernst Fischer a osobnosti z komunistické NDR, jako byla Anna Seghersová. To hlavní ovšem spočívalo jinde, a sice v kafkovském tématu odcizení. Je odcizení jen Kafkovou kritikou (demaskováním!) kapitalismu, či ho máme chápat šířeji? To, co dnes zní směšně, bylo téma vážné diskuse. Ale mnohem vážnější bylo to, co o konferenci později poznamenal Alexej Kusák: "Bylo jasné, že nejde o problém literární interpretace Kafky, ale o popis našeho světa jako kafkovské situace."

Liblická konference nepřinesla nic nového o Franzi Kafkovi, ale legitimizovala téma odcizení v podmínkách reálného socialismu Antonína Novotného. V tom byl její význam. Ta zprvu marxistická debata se během pár let posunula k diskusi o svobodě, zrušení cenzury a perspektivách společnosti. Je otázka, jaký má význam kritizovat tu konferenci za kompromis s mocí, jak v LN učinil Václav Klaus: "Cena, kterou za to platíme, je vždycky vysoká, a proto neúnosná," napsal v květnu 1994. Jako bychom slyšeli Ivana Jirouse vyčítat kompromis s mocí kapelám, které nesestoupily do undergroundu. O to víc se můžeme těšit na květen, až se to všechno znovu vybalí.

Schwarzenberg a Radecký porazili Napoleona

Ve srovnání s ideologickým nábojem liblické konference je náboj bitvy u Lipska u nás poněkud zamřelý.

Přitom v říjnu se na bývalém bojišti sejde výkvět Evropy, aby si připomněl 200 let od rozhodující porážky Napoleona koalicí Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska (16.–19. října 1813). Určitě tam bude přítomen Karel Schwarzenberg, ale bude tam sám za sebe, nebo i za český stát? Je to zatrolená otázka.

Český stát s tou bitvou nic společného samozřejmě neměl. Ale hlavním velitelem spojeneckých vojsk u Lipska byl princ Karel Filip Schwarzenberg a jeho náčelníkem štábu (a autorem plánu Napoleonovy porážky) byl maršál Jan Radecký z Radče.

Proto už teď visí ve vzduchu záludné otázky: patří bitva u Lipska k českým vojenským tradicím a úspěchům? Můžeme se hlásit k současnému šéfovi české diplomacie, a přitom se nehlásit k zakladateli orlické větve Schwarzenbergů Karlu Filipovi? A s Radeckým je to ještě složitější. Jakmile o něm padne zmínka (natožpak o obnově jeho pomníku), hned se ozvou protestující hlasy, že je to tu jako za Habsburků a že se přepisují dějiny. Máme se aspoň v říjnu na co těšit.

Kdo si vzpomene na rok 2010 jako máchovský a na rok 2011 jako erbenovský, může si letošek zařadit jako sabinovský. Karel Sabina, Máchův kamarád z mládí (sám se tak aspoň prezentoval), bude mít 200. výročí narození až 29. prosince. Máme tak k dispozici celý rok pro zkoumání tohoto revolucionáře, politického vězně, libretisty naší národní opery a arciudavače v jedné osobě.

Těžko dělat paralely s dneškem. Sabinova konfidentská vina byla doložena z policejních zdrojů, což v případech lidí zapletených do evidence StB tak často nebývá. Ale někdy – když člověk slyší, jaké že "hrůzy" se dějí Jarku Nohavicovi či Milanu Kunderovi – stojí za to si připomenout národní soud nad Sabinou. To opravdu nebyla legrace. Tehdejší elity národa (Grégr, Neruda, Hálek…) Sabinu tvrdě ostrakizovaly coby národního zrádce, což ho časem dovedlo až ke smrti.

Též je dobré připomenout, jaké motivy vedly k Sabinově konfidentství. Po revoluci v roce 1848 byl odsouzen nejprve k trestu smrti, později mu trest zmírnili na 18 let vězení a propuštěn byl v červnu 1857, po devíti letech – tedy asi za nějakou protihodnotu. Je trochu laciné ukazovat na Sabinu prstem jako na největšího zrádce i udavače, ale nedodávat, v jakém byl presu. Konfidenti známí z éry komunismu často udávali z mnohem malichernějších příčin.

Chce-li si někdo od Sabiny ulevit, není problém. Týmiž 200 lety od narození – ale už 21. srpna – se nám bude vnucovat bavorský sládek Josef Groll, zakladatel slávy plzeňského Prazdroje. Přímo v Německu propukne cosi jako běsnění 22. května – 200 let Richarda Wagnera. (Otázky jsou nasnadě: je více průkopníkem hudby, nebo antisemitismu a nacismu?)

A ještě něco, tentokrát ze středověku. Radniceměsta Bruntálu pořádá 12. ledna galavečer k zahájení oslav 800. výročí založení města. Přímý doklad se nezachoval, pouze nepřímý odkaz v mladším privilegiu krále Přemysla Otakara I. pro Uničov. Ale faktem zůstává, že Bruntál je nejstarším institucionálním městem na území České republiky. Jsou u nás samozřejmě starší i významnější města, taková, jež vznikla u dávných hradišť, brodů či kapitul. Ale prvním městem založeným podle magdeburského práva, prvním symbolem středověkého gründerství a městského inženýrství v tom nejlepším smyslu je Bruntál. Teprve po něm budou po celý zbytek 21. století své osmistovky slavit města honosnější.

Už sto let není co objevovat

Výhled dále do světa evokuje především velký nástup civilizační moderny před první světovou válkou. Člověk by ani nevěřil, co všechno se prosadilo, vymyslelo a zprovoznilo v roce 1913.

Amerika přijímá federální daň z příjmu (16. dodatek ústavy z 3. února), přímou volbu senátorů (17. dodatek z 8. dubna) a vznik centrální banky (23. prosince). Henry Ford zavádí 1. prosince montážní linku, čímž sníží čas na kompletaci jednoho auta z 12,5 na 2,5 hodiny, zahajuje éru masové výroby a inspiruje Chaplina. Firma Reynolds začíná v létě vyrábět první cigarety balené v krabičkách – vzniká značka Camel. A 31. října se otevírá první transamerická dálnice – Lincoln Highway. Jistě, neodpovídá dálnici podle dnešních norem, ale je to 5500 kilometrů dlouhá silnice sjízdná pro auta, spojující New York se San Franciskem, což byla tehdy neslýchaná novinka. Pokud vás to baví, zajeďte si 30. června do Nebrasky do Kearney, kde budou fanoušci těch 100 let slavit.

V Evropě začíná výroba nerez oceli (13. srpna v britském Sheffieldu) a průmyslová výroba umělých hnojiv (9. září v německém Ludwigshafenu, firma BASF). Jako bychom tu už slyšeli výstřely první světové války. K čemu slouží nerez ocel, je jasné. A výroba umělých dusíkatých hnojiv je přímo ukázkou dvousečnosti, jak ji známe třeba od teroristů McVeigha či Breivika, dobrých zákazníků hnojivářských firem. I Fritz Haber, autor syntézy amoniaku a výrobního postupu umělých hnojiv pro BASF, dospěl až k vývoji bojových plynů pro německou armádu. Nicméně v roce 1919 dostává za syntézu amoniaku Nobelovu cenu za chemii.

Rusko v roce 1913 slaví 300 let od nástupu dynastie Romanovců na carský trůn (a vsaďte výplatu, že 21. února oslaví teď už 400 let od nástupu Michaila Fjodoroviče i prezident Putin).

Když už jsme u Ruska, s ním souvisí jedna zeměpisná záležitost. Víte, že poslední zeměpisný objev hodný toho jména byl učiněn právě před 100 lety? Teprve 3. září 1913, tedy až po takových počinech moderny, jako byl objev radioaktivity či speciální teorie relativity, objevila ruská námořní výprava Borise Vilkického Severní zemi (tehdy ji ale nazvala reakčně Zemí imperátora Mikuláše II.). Je to arktické souostroví plošně srovnatelné s rozlohou Čech, které nikdy nebylo obydleno. Je vlastně s podivem, že souostroví vzdálené jen nějakých šedesát kilometrů od Čeljuskinova mysu, nejsevernější výspy asijského kontinentu, bylo odhaleno až tak pozdě. Ale po němbyly objevovány už jen drobné ostrůvky, takže titul "poslední zeměpisný objev" náleží Severní zemi právem.

Vězeň Priebke se hlásí

A na závěr něco pro fajnšmekry. Právě v roce, kdy si budeme připomínat nedožitých 100 let parašutisty a odbojáře Jana Kubiše (24. června 1913 – 18. června 1942), se dožije 100 let Erich Priebke, symbol toho, proč má smysl soudit i hodně staré zločince.

Tento esesák patřil k mužům odpovědným za masakr v Ardeatinských jeskyních u Říma v březnu 1944. Bylo tam povražděno 335 civilistů v odvetě za partyzánský útok, takže se dá říci, že to byly italské Lidice. Půlstoletí po válce strávil Priebke v Argentině a až v roce 1998, ve svých 85 letech, byl v Itálii odsouzen na doživotí.

Že zbytek života tráví de facto v sanatoriu s lékařským dohledem, a ne ve vězení? To je sice pravda, ale tak to u podobně starých lidí bývá. Nicméně nelze říci, že by se vyhnul spravedlnosti – jako třeba u nás nedávno zesnulý prokurátor Karel Vaš.

LN, 3.1.2013