24.9.2018 | Svátek má Jaromír


1968: Zlom a červená čára

16.8.2018

Ten rok zůstal pro mě navždy magickým. Bylo mně tehdy šestnáct. Narodil jsem se uprostřed slavných pražských procesů, kdy se věšeli nepřátelé a zároveň se protestovalo proti nízkým trestům. Ze školky pamatuji na zapalování svíček pod portrétem zemřelého Antonína Zápotockého a ze školy na slavnostní nástup žáků, kdy svazáci v modrých košilích troubili na zlaté trubky při vztyčování rudých praporů. Věřil jsem všemu, co ve škole říkali o Sovětském svazu, a všudypřítomná hesla jsem bral jako truismy, protože jsem nežil v úplné a normální rodině a nikdo mně nic nevysvětloval. Pod náporem filmové české vlny a čerstvého humoru získávala stalinská strnulost postupně lidštější tvář. Během šedesátých let se objevovala „nová fakta“ o „přehmatech padesátých let“. Zpočátku jsem si neuvědomoval, že pro mnoho lidí nejde o nic nového – pro mě to byla nová fakta. Bydlel jsem na Letné a při vyučování jsme slyšeli výbuchy z odstřelovaného Stalinova pomníku. Učitelé občas trousili neortodoxní poznámky. Rozpor mezi posvátností dosavadních hodnot a rouhavostí nových informací se mi zdál mystický.

Množství nových odhalení, politických skandálů a osvobozujícího humoru exponenciálně rostlo v letech 1966-1968. Samozřejmě, že zkušenější lidé mohli předvídat příjezd ruských tanků, ale většina národa myslím tenkrát nebyla emocemi a rozumem daleko od šestnáctiletého výrostka, kterým jsem byl já, a proto jsem se mohl cítit zcela sjednocen se svým okolím. Při zpětném pohledu byl přesun sovětské armády do Česka nevyhnutelný, a nelze ani vyloučit, že si Rusové celou liberalizaci zorganizovali, aby mohli obsadit poslední východoevropskou zemi bez svých vojáků.

Podoben mnoha lidem jsem měl pocit, že závoj ilusí a mámení mně náhle spadl s očí a že již chápu ten dosavadní klam a že vidím pravdu o socialismu. Po letech jsem pochopil, že to byl jen zlomek pravdy, například když jsem si přečetl o masovém vraždění žen a dětí a o plynování politických vězňů v Rusku. Ale i ta trocha pravdy ve mně jako v jiných vzbudila rozhodnutí již se v budoucnu nenechat oblbnout a snažit se dobrat „pravdy“ včas. Jan Palach se stal mým hrdinou a slíbil jsem si, že s „nimi“ nebudu dělat kompromisy. Slovo „oni“ znamenalo vědomí lháři, kteří pro svoje pochybné cíle zneužívají davy. Palach se upálením pokusil zastavit to pomalé propadání do bahna kompromisu a kolaborace, ale - přestože mnozí na jeho pohřbu teatrálně vzlykali a lomili rukama - nepodařilo se mu to.

Po příjezdu tanků zpočátku lidé švejkovali, dokonce házeli kameny na kancelář ruské letecké společnosti, když se vyhrálo v hokeji, ale postupně se postavili do lajny. Každý chápal, že jde o kolaboraci s asijskou okupační armádou, ale vždy je někdo první, kdo strhne ke kompromisu ostatní. Na universitě jsme všichni pohrdali tím, kdo první vstoupil do Svazu socialistické mládeže (SSM), a nazývali jsme ho „esesák“, ale pak vstoupili další, a ten první vstoupil pak i do komunistické strany a stal se naším velitelem během vojenského výcviku; pro jeho horlivost jsme ho nazývali „kadet Biegler“. Psal na nás posudky, ale on to byl, kdo mohl udělat vědeckou kariéru a cestovat za komunismu na západ a po „pádu“ komunismu se stát významným akademikem a od roku 2002 dokonce ředitelem nejvýznamnějšího výzkumného ústavu v Česku.

Nadšení z pohřbu Palacha bylo zapomenuto. Komunisté chápali, že jejich spolupráce s okupační mocností byl zločin, ale usilovali o zkompromitování co nejvíce lidí, aby nemohli být souzeni, takže tlačili na slabší jedince větami jako „máš přece rodinu“, „chceš, aby děti studovaly“, „přece nechceš živořit kvůli nějakým divadelním ideálům“ atp. Během „pádu“ komunismu, čili „sametové revoluce“, bylo v republice 1,7 miliónů komunistů. Režim se snažil ponížit a zkompromitovat i ty, kteří se obešli bez členství v komunistické straně, například tím, že je nutil podepisovat rezoluce proti Spojeným státům americkým nebo zaplatit symbolický poplatek půl procenta z platu na podporu národně-osvobozeneckých (tj. teroristických) hnutí. Režimu zvláště záleželo na účasti obyvatel ve volbách, při nichž každý vhozený lístek, i škrtnutý, byl počítán jako hlas pro mír, tzn. pro Sovětský svaz a pro komunisty. Pouze asi 0,3 % občanů se odmítalo této frašky zúčastnit.

Velký význam přikládali komunisté získávání donašečů, neboli spolupracovníků StB, kteří představovali asi 1 % obyvatel. Sovětská tajná služba plně kontrolovala všechny aktivity. Největší akcí během normalizace bylo podepsání Charty 77, která posloužila ke sjednocení všech „pokrokových sil“, neboť opoziční Chartu podepsalo zpočátku 250 a celkem asi 1000 lidí, zatímco Antichartu podepsaly stovky tisíc lidí, tzn. každý, kdo něco potřeboval od svého zaměstnavatele, včetně asi 10 000 umělců. Ironické bylo, že ona Charta nevyzývala k žádnému odporu, ale naopak k dialogu s komunisty; v Chartě bylo 30krát více spolupracovníků StB než v běžné populaci. Není divu, že organizátoři Charty po pádu komunismu v Evropě zorganizovali klidné předání moci a zajistili komunistům beztrestnost. Jejich nejvyšší představitel se v padesátých letech, kdy se věšelo, promenoval v modré svazácké košili* a do konce svého života konsistentně hájil socialismus. Byli hrdinové, kteří doplatili na podepsání Charty mnohaletým vězněním, včetně Jiřího Wolfa a Petra Cibulky, ale ti se na nové vládě nepodíleli.

1968 byl zlom mezi dobou idealistických socialistů a zločinných kariéristů. Hloupí idealisté vyhynuli jako dinosaurové, chytří kariéristé přežili jako pojídači jejich exkrementů. V době normalizačního temna byla jasná červená čára mezi členy komunistické strany - před kterými se nemohlo mluvit, protože byli nebezpeční nebo pod úrovní - a mezi normálními lidmi. Mnoho lidí chtělo něčeho dosáhnout, ale komunisté jim zničili život, některým zabránili pracovat v oboru, který je zajímal, jiným nedovolili cestovat a dalším vyrazili zuby. Za normalizace po roce 1968 se zapomnělo na hrdiny z padesátých let, včetně vězňů z uranových dolů i bratří Mašínů, a po sametové revoluci se zapomnělo na hrdiny z normalizace, včetně Karla Kryla a Jiřího Wolfa.

Chce se shrnout něco pro mladé, kteří temno reálného socialismu nepamatují, ale nic výrazného mě nenapadá – ať si něco naformulují sami.

*Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009, strana 32.

https://www.hegaion.cz/



Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Diskuse


J. Kanioková
21:14
16.8.2018

K. Oldřich
14:08
16.8.2018

K. Oldřich
14:09
16.8.2018

Š. Hašek
13:42
16.8.2018

I. Vermis
21:24
16.8.2018

P. Kubáč
12:43
16.8.2018

V. Kříž 191
9:07
16.8.2018

K. Janyška
8:55
16.8.2018

I. Babková
7:39
16.8.2018

M. Prokop
8:51
16.8.2018

I. Babková
8:57
16.8.2018

Š. Hašek
14:25
16.8.2018

počet příspěvků: 12, poslední 16.8.2018 09:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.