28.3.2024 | Svátek má Soňa


1968: Vezl jsem kluka s vlajkou

20.8.2008

Příběh taxikáře

Před deseti lety jsem v MfD otiskl tento příběh. Dnes ho připomínám. A lituju, že od té doby jsem o panu Vinšovi neslyšel.

Třiašedesátiletý Ladislav Vinš jezdil až do začátku sedmdesátých let s taxíkem. Potom musel na nátlak Státní bezpečnosti odejít – účastnil se protisovětské demonstrace k ránu 21. srpna 1968, potom organizoval stávku taxikářů proti zdražení kilometrovného i průvod kamarádů na počest kolegy zastřeleného ve službě...

V horkém létě 1968 se mu ve dne po Praze příliš jezdit nechtělo, protože štafly byly plné a lidé na dovolených. Raději zvolil noční služby. V úterý 20. srpna vezl první pasažéry z centra do Zahradního Města, a protože nechtěl jet zpátky naprázdno, musel počkat na dalšího zájemce několik hodin. Do vinárny Kravín na Vinohradech, kde obvykle večeřel, dorazil až o půlnoci, oproti svému zvyku nejméně s hodinovým zpožděním.

Taxikáři měli vyhrazený stůl v koutě u kuchyně. Šéfkuchař Karel vykoukl: „Co se děje venku?“ – „Nic,“ divil se Vinš. „A co má být?“ – „Rozhlas po drátě vysílá výzvu, abychom vzbudili všechny sousedy kvůli důležitému oznámení.“

Vinš skočil do auta pro tranzistorák. Když dojídal večeři, začal hlasatel číst zprávu o protiprávním vstupu cizích armád. Na tranzistoráku slyšeli jenom začátek zprávy, potom rádio zmlklo. Zbytek doposlechli z bedničky rozhlasu po drátě. První se vzpamatoval ze šoku vrchní Čapek: „Nelezte mi s tou zprávu do lokálu, ať tam stačím zkasírovat!“

Taxikář naskočil do auta a zamířil do Opletalovy ulice natankovat. Věděl, že za takových okolností bude možná potřebovat hodně benzínu. Nad Prahou slyšel hukot těžkých letadel.

Cestou domů do Podolí objel několik pražských hotelů. Auta houkala, jejich klaksony ostatní rámus přehlušily.

Vinš se zastavil u parťáka, se kterým se střídal za volantem auta. „Franto, sbal všechno, jedeme za kopečky, jak jsme si říkali...“ Ale kolega a jeho matka nechtěli ničemu věřit.

Zajel tedy ke své bývalé ženě. Chtěl ji i s dětmi odvézt na venkov k babičce. Také ona mu nevěřila a odmítla. I sousedé v domě, kde bydlel, ho posílali k šípku: Proč nás v noci budíš? Rádio přece nic nevysílá!

Taxikář se rozhodl, že se vrátí do centra. A rovnou k rozhlasu. Před budovou stál hlouček příslušníků SNB.

„Kluci, co se děje?“ ptal se familierně. „Proč přestal rozhlas vysílat a šel jenom dráťák?“

Dostal odpověď ve stejném tónu: „Nediv se. Barák je plnej estebáků, kteří to vypnuli. Ale jestli můžeš, jeď se podívat na ÚV KSČ, nevíme, co se tam děje.“

Na náměstí Republiky narazil na konec průvodu několika stovek nebo tisíc lidí. Směřovali k Vltavě. Někdo si všiml taxíkáře a vyzvali ho, aby jel upředu. K otevřenému oknu přiběhl kluk s československou státní vlajkou: „Jeď pomalu k ú vé!“ Pak si sedl na levý blatník a jeho kamarád na pravý.

„Když jsem z Revoluční ulice zahnul doprava, už z dálky jsme spatřili otevřené okno v horním patře budovy ÚV KSČ, ve kterém někdo stál, a zezdola na něj mířilo dělo ruského tanku,“ vzpomíná Vinš. „Jakmile jsme se přiblížili, zjistil jsem, že na rohu budovy u Klimentské ulice stojí obrněné pásové vozidlo.“

Přijížděl z boku na křižovatku ulic Klimentská, Lodní mlýny a nábřeží. V té chvíli se zvedl poklop obrněnce, z něho vylezl výsadkář v červeném baretu a pruhovaném tričku, v ruce samopal a začal střílet na stěnu budovy v blízkosti otevřeného okna. „Okamžitě jsem zabrzdil volhu. Oba kluci seskočili z blatníků a běželi k tanku, do jehož hlavně zasunuli československou vlajku. V té chvíli chlapec, co nesl vlajku, padl, nejspíš ho zasáhla kulka výsadkáře.

Dav jako lavina se vrhl holýma rukama na obrněný vůz, ale jeho řidič se s ním začal točit na místě, lidé řvali na jeho řidiče sprosté nadávky, slyšel jsem, že jedna studentka zůstala s nohama pod pásy, ale to nevím přesně...“

Taxikář nastartoval a odjel. Cestou posbíral čerstvé výtisky novin s poslední zprávou o okupaci a v Bráníku je rozdal sousedům. Před všemi obchody už se tvořily zástupy, každý chtěl nakoupit do zásoby, protože nevěděl, kdy bude mít příště příležitost. V Braníku už byly ruské tanky s bílým křížem.

„Vzal jsem si doma trochu jídla a vrátil se na nábřeží před ú vé,“ uzavírá Ladislav Vinš. „V místech, kde ještě před hodinou bylo prázdno, stál obrovský zástup ruských vojáků přitisknutých navzájem k sobě jako lidská hradba. Tam, kde byl ráno tank, jsem zahlédl dva symbolické hroby z větví, na kterých ležela státní vlajka. Směrem od nábřeží, kolem špalíru okupantů, projížděla kolona francouzských turistů, převážně v citroenech, s rozsvícenými světly a z každého okénka trčela ruka se symbolem Victoria – vítězství. V osm ráno, za rachotu tanků, uznal Franta, že jsem si nedělal legraci, ale usoudili jsme, že na útěk je pozdě.“

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz