25.4.2024 | Svátek má Marek


1968: To nebyla moje věc

23.8.2008

Když se maďarská historička Mária Schmidt, ředitelka maďarského Institutu 20. století, ještě jako gymnasistka zeptala svého otce, proč jí nikdy nic neřekl o procesu s komunistou Lázsló Rajkem, odpověděl: “To není naše věc holčičko. Je to věc komunistů.“ Také u nás se komunisté v 50. letech mezi sebou navzájem vraždili. Nebyla by jich žádná škoda, spíše naopak, kdyby v soukolí zločinné komunistické mašinerie neuvízly desetitisíce nevinných, kterým na rozdíl od Slánského neulpívala na rukou krev nevinných obětí.

Když Sovětská armáda rozdrtila v roce 1956 maďarské povstání, odmítl předseda vlády Nagy nabídku spolupráce s okupanty, a proto byl popraven. Když vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, podepsal tehdejší generální tajemník KSČ Alexandr Dubček sovětům vše, na co si vzpomněli. Vůbec se tomu nedivím. Alexander Dubček nikdy neměl v úmyslu zavádět pluralitní demokracii. Zůstal komunistickým utopistou stejně jako mnozí další osmašedesátníci. Pouze původní utopickou komunistickou vizi, která tak žalostně zkrachovala, nahradil vizí ještě utopičtější, socialismem s lidskou tváří.

Bohužel, česká veřejnost tehdy pod dojmem celkového uvolnění nebyla a ani nemohla být schopna pochopit to, co je dnes už každému zřejmé. Že totiž komunistická strana dělala tehdy naprosto nezodpovědnou politiku a balamutila veřejnost ujištěním,že je všechno v naprostém pořádku. Jestli tehdejší představitelé KSČ věřili, že se jim podaří přesvědčit SSSR, aby u nás nezasahoval, pak to byli nejen nezodpovědní politici, ale i naprostí hlupáci. Euforie, která zachvátila společnost, byla v krátké době nahrazena zklamáním a naprostou rezignací.

Bylo zde také velké množství českých komunistů, kteří nepřivítali změny s nadšením a čekali jen na vhodnou příležitost . Ta se brzy dostavila po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Pro nové vedení KSČ nebylo velkým problémem společnost rychle „zkonzolidovat“, a pokračovat tak v normální komunistické politice. KSČ totiž ani v roce 1968 nebyla legální představitelkou československého státu, svůj mandát k vládnutí nezískala ve svobodných volbách.

Podpisem tzv. Moskevských protokolů zradili Dubček a spol. své stoupence, a přesto z nepochopitelných důvodů byl Dubček oslavován západní levicí jako nějaký spasitel. Ve skutečnosti byl stejně jako všichni jeho předchůdci do funkce generálního tajemníka UV KSČ dosazen Moskvou a Moskvou byl také sesazen. Proto krach jeho politiky nebyl tehdy ani dnes není mojí věcí. Lid nerozhodoval o ničem, o všem se rozhodovalo jako dříve na uzavřených jednáních stranických grémií. To je třeba stále připomínat osmašedesátníkům, kteří se tváří, jako kdyby komunismus u nás nebyl nastolen v roce 1948, ale až v roce 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy.

Přesto měly události v roce 1968 a vpád na vojsk na společnost pozitivní vliv. I ti nekomunisté, kteří do té doby měli ještě iluze o SSSR a českých komunistech, je nadobro ztratili.