Z toho vzpomínání bývalých komunistů (kteří sami sebe bůhvíproč nazývají „reformní“) na to, jak to v roce 1968 dobře mysleli a jak se to poněkud zvrtlo, se mi dlouhá léta dělá poněkud eklhaft, takže jsem se v minulých dnech raději na TV ani nedíval, protože slyšet a ještě i vidět Pitharta, Dienstbiera nebo Kohouta etc... jak hovoří o roce 1968 jako o naději národa na lepší zítřky – samozřejmě opět pod jejich prozíravým vedením, se mi zdálo být přímo masochistické.

Jisté dokonalosti dosáhl právě spisovatel Pavel Kohout ve svém článku „Ďáblova směrovka stále láká idealisty“ v sobotní MfD. Kohoutovo vidění tehdejších událostí se nedá nazvat pohledem růžovými brýlemi, ale spíše komickou ideologickou slepotou, tak typickou právě pro exsoudruhy. Co je ovšem na pováženou, to je Kohoutovo poněkud volné nakládání s fakty. Ve svém textu připomíná první a poslední nezfalšovaný průzkum veřejného mínění, v němž prý komunistický režim dostal podporu devadesáti procent občanů.

„...Stejným zázrakem bylo, že vůdčí osobnosti potlačované většiny národa výzvu rychle přijaly, když pochopily, že nabízí reálné, a navíc nekrvavé východisko ze slepé ulice dějin. Ačkoli oba spojené tábory sledovaly odlišné cíle, už se to začalo podobat pluralitě tím, že padla cenzura. Poprvé a naposled dostal komunistický režim v nezfalšovaném průzkumu podporu devadesáti procent občanů. ..“

Nezdálo se mi to. Jistě, devadesátiprocentní podpory dosahovali soudruzi zcela běžně. Ve volbách kandidátek Národní fronty. Ale ty měly se svobodou a pluralitou společného asi tolik jako rumunské vozy Dacia se závody Formule 1. Odpověď jsem našel v neděli při četbě Reflexu. Ve speciální příloze k Srpnu 1968 je i článek „Ani stín loajality“, v němž se uvádí poněkud jiná čísla:

„...Není jistě bez zajímavosti, že v době značného politického uvolnění po lednu 1968, a tedy v době největší prorežimní euforie, zůstala značná část společnosti vůči „nové“ KSČ rezervovaná, až nedůvěřivá. Podle průzkumu z června a července 1968, tedy ještě z doby před sovětskou okupací a následnou, stále se prohlubující kolaborací „reformního“ vedení KSČ s okupanty, mělo plnou důvěru v KSČ jen 10% dotázaných Čechů a 12% Slováků, důvěru 34% Čechů a 52% Slováků, ani důvěru, ani nedůvěru 39% Čechů a 31% Slováků, nedůvěru 13% Čechů a pět procent Slováků a úplnou nedůvěru čtyři procenta Čechů – úplně nedůvěřivých Slováků bylo tak málo, že se nevešli do desetiny procenta...“

Je opravdu zvláštní, že členové, exčlenové a sympatizanti komunistických idejí byli a, jak je vidět na Pavlu Kohoutovi, stále zůstávají zcela odtrženi od reálného světa. Tehdy i dnes. Žádní idealisti, ale „lidé zvláštního ražení“, jimž jsou lži a překrucování skutečnosti vlastní. Ruský generál tvrdící, že na něj v Praze v roce 1968 stříleli kontrarevolucionáři, je stejný lhář jako Pavel Kohout tvrdící, že měl tehdejší komunistický režim devadesátiprocentní podporu.

www.angle.cz