Nedávno jsem zaznamenala v rámci diskuse větu „Modří už vědí“. Protože ale tato věta zazněla v dialogu dvou spřízněných duší, bez dalšího přemýšlení jsem ji identifikovala coby samoznak, kterých je mezi přáteli i v rodinách spousty.

Netrvalo dlouho, a tato věta se objevila znovu. Tentokrát jsem znejistěla. Měla bych snad být modrá? A kdo je vlastně ten vědoucí modrý? Člen jisté v politické strany, majitel účtu v oné bance, nebo snad vyznavač Modrého života podle Jaroslava Foglara? To bych snad i mohla částečně být, alespoň bleděmodře, protože minimálně zuby si čistím několikrát denně, a o ty radostné prožitky se taky poctivě snažím.

Modří už vědí, jak jen to zní! Vlastně je to totéž, jako by se řeklo zasvěcenci.

Obvykle projevuju pramalou zvědavost a jen opravdu zřídka se zeptám na to, co mi kdo neřekne sám. Není to z nezájmu o bližního svého, i když jsem si vědoma, že to někdy tak působí, ale protože sama se ráda schovávám za svými kruhy jako za hradbami.

Ale ono „Modří už vědí!“ ve mně vzbudilo nečekanou zvědavost, ba až pohoršení. JAK TO, že modří vědí, a já ne? A co, u všech všudy, co vlastně vědí?

Teprve včera se mi konečně ulevilo. Napadlo mě, že když selžou všechny prostředky, je načase zajít moderním Dědem Vševědem, a informaci si vygůglit.

Musím přiznat, že jsem si poprskala monitor. Protože celá záležitost, ze které úsloví pochází, mě naprosto minula, přišlo mi vysvětlení kouzelně směšné. Bohužel vám ho nemohu poskytnout.

To víte, jen modří už vědí.