Téma dnešní stopětky ke mně přišlo z několika stran. Jedním z podnětů je písnička, kterou kdysi nazpíval Václav Neckář a jejíž úryvky jsem použila v textu. Po dlouhé době jsem ji slyšela minulý pátek a od té doby ve mně rezonovala. Na stejnou strunu zahrál i pocit z pondělního Matyldího článku Potmě. A vše se prolnulo s pocitem ztráty nad nedávným odchodem hned dvou Zvířetníků za sebou.

Dobrou zprávu já přináším vám

Řeky proud bude dál větrem hnán

Letní žár jarní déšť a sníh

Dívčí pláč slzy dětský smích.

Občas nás zlobí vlastně maličkosti, rozčilujeme se nad počasím a nad sousedem, který neumí parkovat, takže ze dvou parkovacích míst je najednou jen jedno. Občas se zlobíme na bližní své, že nejsou tak dokonalí, jak bychom si přáli, že jsou vzpurní, nechápaví, nevšímaví a sobečtí. Vadí nám ranní vstávání a spolucestující na cestě do práce. Jsou dny, kdy se proti nám spiknou lidé, živly i přístroje, a dny, kdy se nám nechce být.

Někdy zase zbytečně odkládáme věci, které by nás potěšily, na dobu „až“. Ale doba „až“ má tu zvláštní a nepříjemnou vlastnost, že se velice snadno dokáže přeměnit na dobu „nikdy“.

Dobrou zprávu já přináším dát

Děti zítra své hry budou hrát

Lodě plout vlny smývat příď

Večer tma rozhodí svou síť.

S každým novým ránem dostáváme dar. Vlastně spíš nekonečně mnoho malých dárků, střípků, ze kterých si můžeme poskládat svůj den, pokaždé nový a jedinečný. Kéž se nám pokaždé podaří poskládat tu nejlepší mozaiku, jaká ten den jde udělat.

Zpívej dál kolik věcí znáš

Zpívej dál proč se usmíváš

Zpívej dál na co vzpomínáš

Dál jen jít musíš cestou dlouhou