Z dětství pamatuju dráťák, tedy rádio po drátě, které stálo na poličce snad v každé kuchyni. Hrálo celou dobu, pokud někdo v kuchyni byl, často i celý den, protože máma si dávala na kuchyňský stůl pletací stroj a pletla na něm svetry, minišaty a pohříchu i kalhoty, které jsem pak byla nucena nosit.

Tak jsem si asi zvykla mít rádio jako zvukovou kulisu. Nemusí být ani pořádně slyšet, hlavně že hraje. Posledních několik let jsem měla v rádiu v autě i v práci naladěnou jistou stanici, která hrála staré bigbeatové fláky, ale nic moc tvrdého, spíš občas na rozhraní popu. Prostě pro mě ideální, tiše puštěné zvukové pozadí. Nedávno mi tu stanici zrušili, a tak jsem potřebovala náhradu.

Naladila jsem si nakonec nenáročnou stanici, hrající často staré české zpívané písničky, a protože mě u ní sem tam zlobí signál, přepínám občas na rádio, které hraje převážně country, trampské písně a folk. Tak jsem se dostala k poslechu starých písniček, často sentimentálních, nostalgických či romantických, a zjistila jsem, že mě i po letech dokážou dojmout. Nebo přenést do časů, kdy jsem je slyšela poprvé a kdy jsem některé poslouchala stále dokola.  A když nebyl nikdo nablízku, tak jsem se je pokoušela i zpívat.

Při poslechu těch starých hitů si uvědomuju, jak byly jejich texty pro mě důležité. Mnohé byly velmi kvalitní a básnivé, jiné naopak jednoduché, ale všechny mi v určitém období mluvily z duše. A možná je pravda, že některé texty jsou plné klišé, ale zas na druhou stranu zamilovaného srdce opravdu bolí.

Často si teď zpívám s rádiem v autě a občas si na nějakou písničku vzpomenu doma a začnu ji hledat na You Tube. Pustím si ji a pak další a ještě další, protože stejně jako náhodný závan vůně mají písničky tu moc vyvolávat vzpomínky. A na vzpomínání je toho nějak čím dál víc.

Chvíle pro písničku, chvíle pro vzpomínku. Jaká je ta vaše?